Pomocné technické prapory (PTP) či Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vymyslela tzv. politickou klasifikaci „E“).

Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem tvrdé perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

Výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

Pomocnými technickými prapory prošlo mezi 40 000–60 000 občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví (například pražské sídliště Petřiny), na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů - např. Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, nebo tehdy vojenského hotelu Internacionál v Praze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.

Vznik a vývoj PTP

Předchůdci pomocných technických praporů byly čtyři odloučené silniční prapory, které armáda zřídila k 1. říjnu 1948, aby v nich pracovaly „politicky nespolehlivé“ osoby.

Tyto útvary, sloužící ke stavebním a zemním pracem, však stále měli bojový status. Na konci roku 1949 sloužilo v těchto jednotkách přes 2000 mužů. Část jednotek PTP vznikla také z vojenských báňských oddílů (ty fungovaly od roku 1946 do listopadu 1951).

Krátce poté, co Ludvíka Svobodu vystřídal nový ministr národní obrany Alexej Čepička, došlo i ke změně silničních praporů na pomocné technické prapory. Stalo se tak na návrh Obraného zpravodajství (OBZ) vedeného Bedřichem Reicinem. Oficiálním dnem vzniku PTP je 1. září 1950, kdy byly čtyři dosavadní silniční prapory změněny na první čtyři lehké pomocné technické prapory.

PTP se dělily na lehké a těžké. Lehký prapor tvořily čtyři roty s dohromady 800 mužů, těžké prapory měly šest rot s 1200 muži (reálný stav se často lišil). Výběr mužů do PTP probíhal na základě osobních, politických a sociálních hledisek jejich i jejich příbuzných. Všichni vojáci, které výběrové komise označily za nespolehlivé, byli určeni k PTP (na druhé straně významnou část personálu PTP tvořili lidé, hodnocení jako politicky spolehlivý, ovšem například povoláním horníci či při odvodu zařazení do kategorií „Cj“ a „Cd“).

Dne 15. dubna 1951 byly vytvořeny tři nové lehké PTP. Jelikož byl na vojenských stavbách neustálý nedostatek pracovních sil, vznikly nově od 15. května 1951 jako nový typ vojenských pracovních jednotek dva technické prapory (TP). Sem byli umisťováni politicky spolehlivý vojáci s klasifikací „Cj“ a „Cd“. Tyto jednotky byly určeny zejména pro tajné a utajované stavby, na které armáda nechtěla nasadit osoby, jí považované za politicky nespolehlivé. Jejich vojáci také mohli cvičit se zbraní. Personál technických praporů také často sloužil ve velitelském sboru u jednotek PTP.

Dalším způsobem jak naplnit stavy PTP byla od roku 1951 tzv. Mimořádná vojenská cvičení, což byla protiprávní instituce, na základě které byly do PTP na neurčito (obvykle dva a více let) povolávány „nespolehlivé“ osoby mezi 18–60 lety. Tímto způsobem byli do PTP povoláni i lidé propuštění z rušených táborů nucených prací (TNP). Plánované odvody cca 12 000 politicky nespolehlivých branců se však i přes pomoc ministerstva národní bezpečnosti nepodařily.

Pracovní podmínky v PTP

Obecně byly podmínky mírnější v malých odloučených útvarech lehkých PTP, než v hlubinných dolech s nepřetržitým provozem.

U vojáků nasazených v PTP nebyl brán velký ohled na bezpečnost práce, hygienu a zdravotní stav mužstva. Důležité bylo naopak plnění a přesahování norem, jelikož velitelé v takovém případě dostávali příplatky.

Materiální zabezpečení jednotek bylo skromné – například uniformy byly ze zásob wehrmachtu. Podmínky ubytování příslušníků PTP se lišily, až na výjimky nebyli vojáci v kasárnách, ale v různých provizorních podmínkách, často v nevyhovujících objektech, bez ohledu na ustanovení vojenských řádů. V zásadě lepší podmínky byly u těžkých PTP, které byly dlouhodobě na jednom místě, na rozdíl od lehkých PTP, jejichž mužstvo se často stěhovalo.

Přesný počet úrazů a úmrtí v útvarech PTP není znám, těžká práce v náročných podmínkách a bez velkého zájmu o bezpečnost si vybrala svou daň. Jen za rok 1952 bylo evidováno 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2790 středních a lehkých úrazů. Největší podíl na této statistice měly doly na Ostravsku.

Systém odměn

Pomocné technické prapory pracovaly většinou na místech, kde bylo zapotřebí vysoké fyzické námahy a kde si civilní zaměstnanci mohli vydělat jen málo peněz.

Vojáci PTP byli placeni podle tehdejších obecně platných norem, ovšem oproti civilním zaměstnancům snížených průměrně o 30%, které si armáda rovnou ponechala. Peníze pak nebyly vypláceny přímo jim, ale vojenské správě, která si na základě pracovních výkonů a dalších podmínek strhávala mezi 70–90% jako úhradu oblečení, stravování, ubytování atd. Zbylé peníze byly rozděleny na dvě části – jedna byla vojákům vyplacena a druhá uložena na vkladní knížku, se kterou voják po dobu služby nemohl nijak disponovat. Při měnové reformě v květnu 1953 jim byly tyto jejich vynucené úspory vyměněny v nejhorším možném kurzu 50:1. Vojáci PTP tedy byli jedinými vojáky základní služby, kteří si svou vojenskou povinnost navíc sami zaplatili.

Rušení útvarů PTP po roce 1953

Po politických změnách v roce 1953, vyvolaných jednak úmrtím Stalina a jeho souputníka Gottwalda v Československu, a také tlakem mezinárodních organizací, byly PTP od posledních měsíců roku 1953 do května 1954 postupně zrušeny a jejich příslušníci, pokud měli splněno nejméně 24 měsíců základní služby, do konce roku 1954 propouštěni do civilu.

Pomocné technické prapory byly jako politické a kárné jednotky zrušeny k 1. květnu 1954. Přesluhující vojáci byli propuštěni, vojáci posledního povolaného ročníku 1952, odvedení v létě 1952, byli přeřazeni do Technických praporů (TP), z nichž mnohé byly pokračováním PTP – ovšem již s jiným režimem. I po skončení prezenční služby zde byli drženi na mimořádném cvičení až do konce listopadu 1954. Politická klasifikace „E“ byla zrušena k 1. květnu 1953 (vojáci této klasifikace nesměli mít přístup ke zbraním, nemohli získat jinou hodnost než „vojín“ atd., atd.). Kádrově závadní jedinci však byli do vojenských technických jednotek zařazováni i nadále.

Situace „pétépáků“ po propuštění

Punc politické nespolehlivosti ovšem pronásledoval „pétépáky“ i po jejich návratu do civilu. Je známo mnoho případů, kdy byli dlouhá léta sledováni orgány StB (někteří až do skončení komunistického režimu). Jenom menšině z nich se podařilo v dalších letech života také díky náhodám prosadit se a splnit si alespoň zčásti své životní plány získáním vysokoškolské kvalifikace či hospodářských funkcí. V některých případech třeba i tím, že se stali členy KSČ.

Pracovníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů o č. 87/1991 Sb. a č. 267/1992 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

V případě úmrtí stát pozůstalým vyplatil 100 tisíc korun. V únoru 2002 rozhodla vláda nařízením č. 102/2002 Sb. o novém odškodnění v podobě 625 českých korun za každý započatý měsíc v táboře a to při nasazení delším než jeden rok (jak u PTP, tak u silničního vojska a vojenských báňských oddílů). Odškodnění se vztahovalo pouze na dosud žijící bývalé vojáky. Vdovy po členech PTP mají od roku 2006 nárok na příplatek k důchodu.

Fotografie zdroj: CT24