Život Jana Anastáze Opaska

Jan Opasek se narodil 20. dubna 1913 ve Vídni. V roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Tam v roce 1932 mladý Jan maturoval na reálném gymnáziu a v tomtéž roce odešel do kláštera v Břevnově a vstoupil do benediktinského řádu. Přijal řeholní jméno Anastáz (řecky “kdo vstal z mrtvých”).

Ještě jako student gymnázia publikoval filmové a literární recenze a také první verše (například v periodikách Květy mládí, Jitro, Archa, Dorost, Lidové listy, Řád); v době teologických studií přispíval také do časopisu Neděle, Praporec a Břevnovan. „Břevnovský klášter byl kulturním a uměleckým centrem nejen v minulosti, ale prakticky až do jeho obsazení komunistickou Bezpečností. Vandalismus, který pak následoval, nemá v českých dějinách obdoby. V době Opaskova působení se v klášteře stýkaly nejvýraznější postavy české literatury: František Halas, Karel Schulz, Jan Čep, Jan Zahradníček, František Hrubín, Jaroslav Durych, Václav Renč. Klášter byl v ryze duchovním smyslu a pojetí pokračováním díla, které započal Josef Florian ve Staré Říši,“ napsal Antonín Kratochvil.

Během války byl mladý převor Opasek několikrát podroben výslechu gestapa. „Po návratu z jedné takové nedobrovolné návštěvy jsem s úžasem spatřil podpřevora pátera Rabana Millera klečícího u kamen. Dodatečně jsem zjistil, že jsem byl právě přítomen pálení mé osobní korespondence se spisovatelem Karlem Schulzem. Miller jako sudetský Němec se celkem oprávněně obával, že se již z výslechu nemusím vrátit, a tak ,zametal všechny stopy. Pochopitelně jsem se na něj nemohl zlobit, ale musím říct, že je mi to dodneška líto,“

Po válce byl Opasek vyznamenán řádem Za zásluhy v boji proti nacismu. V březnu 1947 ho spolubratři v tajném hlasování zvolili hlavou kláštera - opatem.

V září 1949 byl však zatčen. „Místnosti vyplnilo víc než deset civilistů, kteří se ve všem hrabali a v knihovně se hlasitě divili tomu, že jsou tam německé knihy. To jsme jistě u přítele Němců, říkali ti, co neuměli ani dobře česky. Přehrabovali se v korespondenci, prohledávali ložnici. Mezitím zmizel kříž i prsten, které již nikdy neuvidím, peníze a vůbec všechno, co má nějakou hmotnou cenu. Potom ovšem zmizí všechno, nejen majetek, a tato policie zruší jednou, aniž bych to věděl, i samo místo mého pobytu, života. Zmizí klášter a spolu s ním i všichni jeho bratři.“

Opat "Chuligán“

Po patnácti měsících vyšetřovací vazby na Pankráci a Ruzyni byl Opasek spolu s devíti kněžími katolické církve postaven před soud a odsouzen za „velezradu a špionáž“ k doživotí, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv.

„Zbyly jen vzpomínky ve vězení, vzpomínky na klášter, který jsem viděl ve snách i halucinacích vyhládlého těla, vzpomínky na Josefa Sudka, jak pobíhá po klášterním nádvoří, fotografuje vnitřek kostela a jak se v duchu na mne zlobí, když po něm chci podobenku do pasu, aby mne pak opravdu fotografoval s tím bílým pruhem vlasů uprostřed hlavy, který mi připomíná gestapo. Josefa s tou velkou, strašně nevzhlednou kamerou, z níž však vycházely kouzelné obrázky mého opatství.“

V komunistických koncentračních táborech, mimo jiné v Leopoldově a Kartouzích, získal Anastáz Opasek od ostatních muklů přezdívku „opat chuligán“. Podle vzpomínek spoluvězně Františka Kolmana neplnil příkazy bachařů, odmítal ničit zařízení při demolici kostela a i jinak měl na bachaře „zdrcující vliv, neboť s nimi vedl debaty o náboženství a zdálo se, že je v jejich názorech zviklal.“

Po propuštění v roce 1960

Po propuštění na podmínku v rámci květnové amnestie roku 1960 dostal Opasek místo jako pomocný dělník při výstavbě sídliště Petřiny.

Vznikaly zde nové byty pro státní zaměstnance, vojáky, ministerstvo vnitra a Státní bezpečnost. V jednom z těchto bytů se usadil bývalý brutální vyšetřovatel Státní bezpečnosti JUDr. Ladislav Mácha, který umučil čihošťského faráře Josefa Toufara.

„S panem opatem jsem se seznámil po jeho návratu z vězení. Patřil ke skupině kněží, kteří se po květnové amnestii vraceli domů a přinesli s sebou do života nejen křesťanů, ale i celé společnosti nový vítr,“ říká Ivan Medek.

„Tehdy propuštění političtí vězňové - a mezi nimi na prvním místě katoličtí kněží - vnesli do uzavřené komunistické společnosti pozoruhodný prvek tolerance a zároveň jakési radostnosti, skoro by se dalo říci až veselosti. Zatímco množství lidí zůstalo po Únoru zachmuřilých, protože ve společnosti byly zcela jasně vymezeny hranice mezi režimem a opozicí, pokusil se Opasek se svými kolegy pootočit část křesťanů jiným směrem. Ke studiu a k pochopení politické situace. Neslyšel jsem nikdy, že by si někdo z těchto lidí stěžoval či naříkal nad tím, že musel tolik let strávit ve vězení.“

Roku 1968 Anastáz Opasek pracoval jako skladník Národní galerie v Kinského paláci na Staroměstském náměstí v Praze. O vánocích téhož roku se rozhodl přes rodnou Vídeň odejít do exilu.

Exulant v Rohnu

„Žil jsem potom převážně v bavorském klášteře v Rohru, který patři do řezenské diecéze, odkud roku 997 za svatého Wolfganga bylo založeno pražské biskupství, takže vlastně nepřímo opět jsem se nějak přivtělil k Praze. Od mládí jsem hodně četl a řada českých básníků a spisovatelů byla mými přáteli. Od svých patnácti let jsem psal do několika časopisů katolicky orientovaných, dokonce i básně. Na Západě u různých nakladatelů vyšlo několik svazečků básní; česky, německy i dvojjazyčně. Některé básně byly přeloženy do holandštiny a do ruštiny.“

Nejdůležitější Opaskovou zahraniční aktivitou se stalo založení laického katolického společenství Opus bonum. Kromě vydávání literatury a příležitostných prohlášení k situaci doma (přivítání vzniku Charty 77 aj.) Opus bonum pořádalo každoroční setkání s konferencí na dané téma (například Únor 1948 očima vítězů i poražených). Pod Opaskovou záštitou se zde scházeli ateisté s evangelíky i katolíky, underground s marxisty, poúnoroví exulanti s osmašedesátníky.

Ivan Medek společně s hrabětem Richardem Belcredim a knihovníkem z Freiburgu Vladislavem Krtilem patřili k hnacímu motoru Opus bonum. Mezi účastníky setkání byli hosty pravicový novinář a spisovatel Pavel Tigrid, jezuita Petr Kolář, katolický kněz Karel Skalický stejně jako levicoví politikové Zdeněk Mlynář s Jiřím Pelikánem, hudebníci Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek, Karel Kryl i Vlastimil Třešňák a desítky dalších výrazných osobností českého exilu.

„S panem opatem se naše rodina osobně seznámila až po jeho odchodu do exilu,“ vzpomíná právník polistopadového ministerstva vnitra Martin Štumpf. „Moje sestra bydlela poblíž Rohru, její děti chodily do rohrského církevního gymnázia. Za totality jsem měl významné privilegium - mohl jsem legálně provdanou sestru jednou ročně navštívit, takže j sem se prakticky každý rok s opatem sešel. Pan opat po mně někdy posílal do ČSSR peníze pro lidi postižené komunistickou mocí. Na předávání tvrdé měny jsem se vždy těšil, neboť příjemci se na mě většinou dívali zděšeně, považujíce mě za provokatéra Státní bezpečnosti. Ti lidé žili v opravdové bídě a vždy jsem je nakonec přesvědčil, že by StB s nedostatkovou valutou takto hazardně nezacházela."

Po revoluci

V roce 1990 po sametové revoluci se Opasek konečně mohl vrátit do Československa a byl vzápětí jmenován opatem obnoveného břevnovského kláštera.

Zasloužil se o jeho navrácení benediktinskému řádu a významně se podílel na jeho obnově u příležitosti milénia v roce 1993. I poté čekala klášter dlouhá léta obnovování areálu i mnišské komunity. V roce milénia povýšil papež Jan Pavel II. klášter na arciopatství a u příležitosti 80. narozenin jmenoval Anastáze Opaska arciopatem. V 90. letech byl Opasek za svou činnost několikrát vyznamenán. Počátkem roku 1995 podepsal petici Smíření 95.

Do svých posledních chvil se arciopat Opasek nepřestal zajímat o osud svého národa a o osudy lidí “za klášterní zdí”. Přitom nikdy nešetřil humorem a laskavostí. 24.8.1999 zemřel náhle ve věku šestaosmdesáti let při návštěvě kláštera v Rohru. Pochován byl na břevnovském hřbitově 3. září 1999.

Zdroj: Reflex.cz