Oficiální kultura

Pro české výtvarné umění padesátých let se stala směrodatná řeč Andreje Alexandroviče Ždanova „O nejpokrokovější literatuře světa“, přednesená na sjezdu spisovatelů v roce 1934 a s ní socialistický realismus.

Po únoru 1948 se rychle ztrácela možnost prezentování jiného než státem prověřeného a organizovaného umění, vyzdvihovaným ideálem se stalo národní realistické umění 19. století. Kultura sloužila jako ideolgický nástroj k ovládání společnosti, jemuž sloužilo její centrální řízení. Došlo ke zrušení tradičních spolků a jiných sdružení, mnoha časopisů a tiskovin a k nastolení cezury. Avantgarda byla považována za plod úpadku kultury evropského západu.

Jakkoliv zůstávalo umění pokládáno za svobodné podnikání, bylo ekonomicky podřízeno uměleckým fondům, zatímco architekti se stali zaměstnanci státních či družstevních ateliérů. Na oficiální scéně se udržel jen ten, kdo respektoval oficiální ideologické požadavky a zcela se politickému tlaku podřídil, nebo ten, kdo alespoň naznačil ochotu se nadiktovanému vzoru přiblížit.

Silný tlak se v oficiální výtvarné tvorbě projevil dvěma základními směry. První byl radikálně stalinský a prosazoval mechanické převzetí sovětských vzorů. Druhý, liberálnější směr hájil národní variantu socialistického realismu a zahrnoval řadu realistických projevů s nejrůznějšími východisky.

Konfrontace neoficiálního umění v ateliérech

Ideologická diktatura vyvolala v život protiklad mezi oficiální výtvarnou scénou, určovanou její organizační strukturou (střediska, výstavy) a hájeným soukromím ateliérů. V těch sílil odpor nejen ke stávající služebnosti umění, ale především k estetickým předpisům požadované konvence.

Ateliéry se staly křižovatkami pro svobodnou výměnu názorů a mapování pravdivého odkazu domácích i světových tradic moderního a avantgardního umění i výměny informací o vývoji současné výtvarné tvorby za hermeticky uzavřenou západní hranicí. Pořádaly se v nich konfrontace neoficiálního umění, hovořilo o činech jednotlivců i skupin (V. Boudník, surrealisté apod.).

Vznik prvních tvůrčích skupin

Kolem poloviny 50. let došlo k narušení sovětské moci vyvolané odhalením tzv. kultu osobnosti a protiprávnosti inscenovaných politických procesů. K otevřené kritice poměrů se tehdy odhodlali čeští spisovatelé, např. J. Seifert a F. Hrubín. Vláda začala opatrně ustupovat mladým umělcům, neboť potřebovala získat podporu i v jiných kulturních strukturách.

Koncem 50. let nastala na české výtvarné scéně radikální změna. Bylo završeno téměř desetileté období stagnace, v němž docházelo ke střetům s oficiální organizací Svazem Československých výtvarných umělců (SČSVU), jenž uděloval povolení k veškerým výstavám. Únorovým XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 byla vyhlášena nová kulturní politika, která se projevila i na domácí, české půdě: SČSVU na konci října 1956 po dlouhé diskusi povolil zakládání tvůrčích skupin a potvrdil je změnou ve svých stanovách.

Jako první vystoupila skupina Máj (1957). Jejich čin následovalo množství dalších tvůrčích skupin, které vznikaly až do konce šedesátých let. Výtvarné klima obohatila výstava českých i slovenských mladých umělců v Brně, expozice Zakladatelů českého moderního umění (Brno, Praha), od počátku 60. let uskutečněné retrospektivy čelných osobností (A. Slavíček, J. Preisler, J. Zrzavý) i přehlídky moderního a současného umění Slovenska (Praha).

Máj 57

Vznik Máje 57 je výrazným přelomem v českém poválečném výtvarném umění. Jeho vystoupení představuje po letech vlády tvrdé totalitní linie první úspěšný pokus mladé generace o prosazení vlastního nároku na svobodnou tvorbu.

Název skupiny vycházel jednoduše podla data svého ustanovení. Máj 57 sdružoval v druhé polovině 50. a první polovině 60. let 20. století mladé a nekonformní umělce, kteří odmítali diktát totalitní moci v umění a kladli důraz na uměleckou svobodu a a právo umělce vystavovat bez politického omezení. Tito umělci prolomili cestu výstavním možnostem soudobého moderního umění a sehráli tak významnou roli v kulturně politickém kontextu.

Máj 57 čítal přes třicet členů byli mezi nimi např. Zbyněk Sekal, Robert Piesen, Jiří Balcar, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, Andrej Bělocvětov, Jan Švankmajer. Společná jim byla absence jakéhokoliv uměleckého programu, členové nikdy nevytvořili žádný manifest ani společné prohlášení a respektovali navzájem své individuální přístupy. Od abstrakce po figuru, od exprese po meditaci. Jejich generace se vyznačovala samostatným hledáním na poli, které vytyčil Picasso, Matisse, Derain a další zakladatelé moderního umění. Charakteristická byla pro jejich vystoupení odlišnost a bourání soudobých konvencí, přesto je z dnešního hlediska generace vnímána jako „krotká“.

Jejich první výstava Mladé umění – skupina Máj 57 v Obecním domě byla první soubornou výstavou českého soudobého moderního umění po roce 1948 a měla pro české umění velký význam. Přestože toto vystoupení bylo tehdejší dobovou oficiální kritikou přijato negativně, skupina v následujících letech realizovala několik dalších výstav, během nichž se proměňovalo složení skupiny i výtvarný projev jednotlivých tvůrců. Státní aparát sice činnost skupiny nezakazoval, všudypřítomná politicky motivovaná a leninskou teorií estetiky zpitomělá kritika však umělcům vytrvale házela klacky pod nohy, v důsledku čehož skupinu nakonec mnozí opustili.

Někteří autoři skupinu opustili když zjistili, že umělecky blíže souvisejí s činností některé jiné skupiny nebo se vydělili do směru solitérní existence. Celek skupiny se pak rozpadl v roce 1964, kdy se naplnila skutečnost názorové plurality a individuální tvorba a její vystavování nebylo z žádných stran omezováno.

Máj 57 se od ostatních skupin lišil především širokým názorovým rozpětím a programovou otevřeností. Tím, že umělci vycházeli z modernistických tradic českého a světového umění do roku 1948, udrželi kontinuitu moderního umění i v době totality.

Skupina 42

Skupinu 42 tvořili výtvarní umělci, básníci a teoretikové. Z malířů jsou to umělci jako je Stanislav Gross, František Hudeček, Jan Smetana, Karel Souček, Kamil Lhoták a Bohumír Matal. Není seskupením vysloveně generačním.

Navzájem je spojoval společný životní pocit, společné hlavní téma, jímž je město, víra v moderní umění a orientace na zobrazení "světa, v němž žijeme" (tak byla nadepsána programová stať, uvádějící první vystoupení skupiny). Město a periférie pro ně nemá den sociální konflikty, ale především zvláštní rytmus, podmanivou a provokující poezii.

Magnetickou přitažlivostí je lákají věci, jimž se doposud umění spíše vyhýbalo: nová lidská i životní skutečnost, svět techniky a civilizace, specifická atmosféra moderního města, humanismus, návrat k hodnotám člověka, lidskost, která byla odebrána vlivem válečných konfliktů.

Radar

Tato tvůrčí skupina se zformovala v roce 1961. Programově už byla vytříbenější, přestože manifest ve svém prvním katalogu odmítla. I tak bylo od počátku její činnosti zřejmé, že se vydává směrem figurace, poetizace civilismu, adorace technicistních a industriálních témat v duchu činnosti Skupiny 42.

Na její tradici také zakládající čtveřice (Foll, Mlčoch, Rotrekl, Skála) navázala aktem přizvání bývalých členů Skupiny 42 – Grosse, Hudečka a sochaře Zívra. František Gross se posléze stal ideovým vůdcem skupiny s velkým vlivem na jednotlivé autory. Radar tvořilo celkem patnáct umělců, z toho osm malířů, tři sochaři, jeden fotograf a tři nevýtvarníci, kteří se pravidelně scházeli a pokoušeli se odstranit hranice mezi jednotlivými druhy umění. Konec skupinového života Radaru znamenal počátek normalizace v Československu a rok 1970.