KDYŽ ODJELY TANKY...

Zvonek drnčí jako šílený. Máma i já se budíme, bojím se. Máma se zvedá. Zvonek mlčí, babička s dědou už otevřeli. Slyším vzrušený hovor, najednou vzlyky a křik. Jsou mi právě čtyři roky, napětí kolem mě však nenechává na pochybách, že se děje něco neobvykle zlého. Pozoruji dospělé, jsem víc a víc vystrašená, dožaduji se vysvětlení. Konečně si mě všimnou, střídavě mě k sobě tisknou, hladí a objímají. Pochopím, že mluví o vojácích. V některém z příštích dnů narazím na okraji vesnice na pár sovětských tanků. Jenom tak tam stojí, mám strach. Utíkám domů a beze slova zalezu pod stůl. Přijde víc vojáků a bude válka?

Rodinné shromáždění nad ránem v předsíni, tanky za vsí a zašívárna pod stolem jsou jediné okamžiky toho roku, které neznám jen z knih a  vyprávění. Nevím, kdy se sovětští vojáci na kopečku za vsí odjeli schovat do kasáren vzdálených jen o pár kilometrů dál. Nepamatuji si, kdy mě opustil ten největší strach a myšlenka na válku. Pocit strachu a nenávisti vůči nezvaným hostům - sovětským vojáků, kteří se zabydleli v naší zemi na dalších 23 let, ale zůstal.

Následky okupace naší země kráčely stejně jistým krokem jako vojáci pod našimi okny. Žili vedle nás, využívali naší zemi na náš úkor, ale víc jsme o nich nevěděli, žili za vysokou zdí. Oni k nám mohli, my k nim ne. Jejich důstojíci měli vyšší platy než naši, jejich rodinní příslušníci mohli už od rána stát ve frontách a vykupovat a posílat domů do Sovětského svazu zboží, které se nedostávalo na místní, jejich trestné činy nebyly nikdy řešeny, naše orgány na to neměly právo. S jejich pobytem jsem se já ani mí sousedé nikdy nesmířili.

V roce 1970 jsem nastupovala do první třídy základní školy se zmatenou a zároveň vyhraněnou představou o našem životě v sovětském poddanství. Instrukce z domova zněly jasně: „S paní učitelkou se o tom, co říká, nehádej, ale ničemu z toho, co bude říkat, nevěř. Všechno je jinak. Bratrský lid SSSR to jsou Rusáci, Břežněv je něco jako Hitler, Husák je zrádce a tak dále. Zajíček z kresleného seriálu Jen počkej, zajíci! je debilní zajíček, protože to je zajíček sovětský, a na nic takového nemáme zapotřebí se dívat.“ Totéž platilo i pro Mrazíka a další ruské pohádky. Matrjošku, dřevěnou skládací panenku s mnoha dalšími uvnitř, bych se domů vůbec neodvážila přinést. Ani sledování sportovních utkání v televizi se neobešlo bez poznámek proti okupantům. Dodnes si vybavuji nelíčený údiv mého ctitele, který v polovině 80. let při své první návštěvě u nás zastihl matku sledující v televizi krasobruslení, jak na pád sovětské závodnice reaguje radostným výkřikem: „Svině! Už leží!“.

Pravidla, o kterých se u nás nemluvilo, ale která po celou dobu až do revoluce v roce 1989 nepřestala platit, byla: nedělat kariéru, neschválit okupaci, nevstoupit do KSČ.

Po 17. listopadu 1989 jsem patřila mezi první, kdo veřejně vyjadřovali nesouhlas s tím, kam republiku přivedli komunisté. V našem městě sovětští vojáci stále tvořili půlku všech obyvatel, naším společným cílem bylo dostat je odsud co nejdříve. První protestní demonstraci proti cizím vojskům ještě provázel strach. Postupně vzrůstalo napětí a zvláště u lidí v čele průvodu hrozilo nebezpečí úmyslně či neúmyslně vyprovokovaného střetu s ruskými vojáky. Později strach opadl a do kasáren jsme pochodovali téměř tanečním krokem za doprovodu hudby – svobodné hudby podle našeho vlastního výběru.

Všichni jsme s velkým očekáváním sledovali počáteční vyjednávání o zahájení odsunu a počínání tehdejšího poslance Michaela Kocába. Do té doby byl znám hlavně jako hudebník pronásledovaný komunisty. Po sametové revoluci se zasadil o rychlé otevření otázky odsunu vojáků a stal se předsedou parlamentní komise, která sledovala odchod vojáků z naší země. Jeho neoblomnost s jakou předvědčoval sovětské velitele, aby odešli co nejrychleji, v nás vzbuzovala nadšení. Nepřipouštěl žádné výjimky či kompromisy.

Patřili jsme mezi nejšťastnější, naše město opustila sovětská posádka jako první v březnu roku 1990. Jiná města musela sovětské vojáky trpět ve svých svobodných životech ještě o rok déle.

Je to už dvacet let, ale zapomenout se nedá. Škody po sovětských vojácích zůstaly v celém okrese. Nebezpečné černé skládky, pyrotechnika uskladněná ve skladech i na nezvyklých místech určených ke cvičení vojáků, polorozbořené objekty, kilometry podzemních chodeb, které skrývají bůhvíco, a jiné. Na obnovu bylo třeba najít prostředky z místních rozpočtů, Sověti nepřispěli.

I dnes potkávám v krajině opuštěné objekty, které nezapřou svůj vojenský charakter. Jejich temná okna vypadají jako oči duchů minulosti, němí svědci cizích odlišných životů, které jsme my nikdy neměli znát nebo se snažit pochopit.

V listopadu minulého roku jsem jela pracovně na tři týdny do Gruzie, která bývala součástí Sovětského svazu. I po dvaceti letech svobody jsem měla zvláštní pocit, obavy z návštěvy země, která patřila k okupantům a kde velká část obyvatel stále oslavuje Stalina.
Při návštěvě muzea v jeho rodném městě Gori mi lezl mráz po zádech. Obdiv vůči člověku, který nechal zabít desítky milionů lidí a tak negativním způsobem ovlivnil celosvětové dějiny dvacátého století, je pro mě naprosto nepřijatelný. Jednotlivé expozice se zcela vyhýbají všem sporným otázkám jeho politické kariéry včetně gulagů a politický procesů i vražd. Z bust, pomníků Stalinovi a po něm pojmenovaných ulic mi bylo úzko.

Usměvavý stařík, se kterým jsem se dala do řeči, mi měl zlepšit náladu. Jaké bylo mé překvapení, když se zmínil, že mou rodnou vlast zná, že v ní dvacet let sloužil jako důstojník sovětské armády. Vypadal pyšně, že se v srpnu 1968 mohl zúčastnit okupace Československa a poskytnout „bratrskou pomoc“,  v jejíž oprávněnost věří dodnes. Chtěl mi vysvětlovat proč, hájil se stále dokola: „Dodnes se necítím být vaším nepřítelem ..... jeli jsme k vám pomáhat ….. nečekali jsme nepřátelské a podrážděné přijetí … lidé se na nás valili a pálili naše tanky... stříleli jsme jen do vzduchu.

Když se stařík na chvilku odmlčel, využila jsem příležitosti a rozloučila se s ním. Více naučených frází už jsem nemohla snést. Stříleli prý jen do vzduchu, kde se tedy vzalo těch více než sto zabitých československých občanů? Cestou domů jsem jen smutně přemýšlela, zda někdy budu moci odpustit a zapomenout... Pravděpodobně ne, ale něco mě přeci jen hřeje na srdci. Nejsem na tom jako ten naivní stařík. Znám pravdu a  mohu se s ní vyrovnat. On zůstane naivní a nepochopený, bylo mi ho až líto.