„O naší [skupině] to už sepsali protokol, to už se mnou vedli jen takovou konfrontaci, co zase napovídal ten [Josef Fric], toho teda zavraždili a ten popisoval, kde všude byl, tak všechny nás pozatýkali, poněvadž v Praze nás soudili, tam nás bylo asi šestnáct, z toho jsme tam byli tři mladiství – to byl taky bratr tohohle Pepíka, šestadvacátého června jsme měli soud, ale do toho soudu se odehrálo ještě mnoho a mnoho takových nechutných věcí, prostě v tý...

„To už bylo jasné, protože se znali z dřívějška ta líčení, to, jak to vypadá v Rusku, že. Tak to už se celkem vědělo, jak to je. Obavy tady byly. Já v tom 46. roce jsem se stal vicerektorem v semináři, taky krátce před tím byl jmenován rektor toho semináře arcibiskupem pražským. Tehdy byli taky tři kandidáti, Vatikán předložil vládě tři kandidáty, které on dá, a z toho si vláda mohla vybrat. No, a to byl tehdy Jarolímek, opat strahovský, Urban...

„Do Karviné jsme přijeli 1. května. Zahnali nás do průvodu na manifestaci a odpoledne už jsme normálně šli fárat na důl prezidenta Beneše. Žádné seznamování s prací na dole nebo nějaké školení, jak se chovat, kdyby se třeba objevil plyn, neproběhlo. Později něco bylo, ale při prvním nástupu jsme šli do neznáma. Je štěstí pro toho, kdo to přežil bez nějakého úrazu nebo zdravotních následků, protože takoví kamarádi to nesou nejhůř. Měli to na...

„Velký vůdce Stalin měl narozeniny a bachaři na to konto udělali obrovskej filcuňk. Prohlídku všeho. Po skončení prohlídky si mě vytáhli a odvedli na strážnici. Netušil jsem proč. Předchozí výslechy proti tomu nic nebyly. Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Trénovali na mně. Ukazovali si, jakým způsobem se má fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou ruku v pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Tak to na mně tedy...

„Tábor ‚L‘, úpravna rudy, tehdy sestával ze dvou baráků. Jeden byl administrativní a druhej jako ubytovna. Tam nás spalo okolo sto padesáti lidí. Hned vedle za plotem bylo pracoviště úpravna rudy, kam vozili veškerou rudu z uranovejch dolů v republice. Šlo o onu pověstnou ‚věž smrti‘. Ruda se třídila podle kvality a ta nejkvalitnější se drtila na granulát zhruba 5 mm. Pak se nakládala do barelů, což byla velice namáhavá práce, protože každej barel...

„Pak nás odvezli do Leopoldova. Leopoldov, to byl prostě středověk. Ne že by vás zardousili, sotva jste překročil bránu, a kdybyste nepřežil, tak vás hodili na mrchoviště, ale zakopali by vás před bránu do země. To byl ale oproti tomu středověku asi jedinej rozdíl. Jinak to byla šikana, hlad, mizerný lékařský ošetření, absolutně žádný styk s domovem a každej bachař byl na té chodbě neomezený Stalin, kterej si tam dělal, co chtěl. Jestli máte nebo...

„Na podzim 1952 nás poslali na skládání cukrové řepy a tam jsem využil příležitosti a utekl. Nakládali jsme řepu do prázdných vagonů. Bylo nás šest vězňů a dva bachaři. Vždycky jsme naložili vagon, pak ho odvezli, přivezli další prázdný atd. – sem tam od rána do večera. Večer jsem s ostatními odtlačoval jeden vagon a já záměrně zůstal pozadu a předstíral, že ho podkládám. Strážci už byli večer otupělí, pořád nás přepočítávat nemělo...

„Odvezli mě pár set metrů na Státní bezpečnost v Karlových Varech. Tam jsem dostal první nakládačku. Strhali mi výložky, rozšlapali čepici – to je maličkost – ale ty rány do těla. Ani nevím, kde jsem měl hlavu, kde nohy, jak mě zmlátili. Tak to dělali vždycky, aby z člověka dostali jeho sebevědomí. Násilnosti skončily, odvezli mě na celu. Ještě tu noc mě vyvedli ven, svázali do kozelce a naložili na zadní sedadlo šestsettrojky. Hodili přese mě...

„Nejdřív jsem si nesměl sednout, i když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Já jsem to spočítal, to musely být nachozené desítky kilometrů, přes čtyřicet za den a noc na tom malém prostoru. Moje heslo bylo: Vydržet. Já tam chodil ode zdi ke zdi a říkal jsem stále dokola vydržet, vydržet, vydržet. Když už mi bylo dovoleno sednout si, tak jsem seděl a snažil se z toho prostředí odpoutat. Vymýšlel jsem si, domýšlel jsem...

„Mamince sebrali ten důchod po tátovi, ten legionářský důchod. Tak to jsem se jednoznačně proti tomu postavil. Ve mně se odehrála taková nechutná vzpomínka, když si uvědomím, že ti nenávidění Němci mojí mámě nechali ten důchod, který dostala po tátovi ještě za první republiky Masarykovy. Němci to klidně vypláceli dále a přišel rok 1948 a komunisté jí to bez nějakého dalšího vyrozumění zastavili a už to nedostala. Až teprve v roce šedesát osm...

„Oni nás vedli zase čtyři, dva byli vpředu a dva vzadu. Vedli nás na náraziště. ak se cesta lámala v tom esíčku, já toho využil, a tam jsem odskočil a protáhl se skulinou mezi novým a starým vrátkem. Totiž, jak se to lámalo v tom esíčku, tak ti bachaři vzadu neviděli dopředu,, ti bachaři vředu se dozadu nedívali. Bylo to riziko, ale nakonec se ukázalo, že to vyšlo. Když jsem odskočil do té skuliny, tak jsem pochopitelně už nevěděl, co mám dělat. To...

„Na Jáchymovsku jsem fáral na šachtě Eva. Já jsem fáral, jenom já. Já jsem nebyl lamač, ale měl jsem na starosti obstarávat, ovládat vozík, nabíjet ho elektrikou a přivážet ho k šachtě. Takže já jsem byl u té šachty a všechno to kolem mě v těch vozících jezdilo. Protože byly Velikonoce, zpovídalo se, taky jsem tam křtil. Takže jsem byl přeložený do Plzně na Bory. Přišli na to, že jsem nábožensky působil, protože ostatní chtěli, abych tam v...

„Nejhorší to bylo v Domečku. Mohl jenom sedět nebo chodit. V noci nesměli být ruce pod dekou, stále nás kontrolovali kukátkem. Stále jsem tam chodil, raz, dva, tři, čtyři, pět a přemýšlel jsem o všem možném, co s námi udělají. Myslel jsem si, že nás odvezou někam na Sibiř. Přemýšlel jsem, jak bych se na Sibiř připravil. Takové blbé myšlenky jsem měl. (…) O rodině člověk přemýšlel. Vždy jsem se unavil chozením, ven jsme nesměli. K okénku se...

„Tehdy byl velitelem na Rovnosti Paleček, vlastním jménem Albín Dvořák. Tak jsem na Rovnosti byl necelý rok, protože jsem tam měl zase průser, a sice při návštěvě. Poprvé po třech letech jsem měl návštěvu a tam, už když jsme jeli k návštěvě, Paleček si nás asi pět vyvolal a říká nám: ,Vy nemáte návštěvu proto, že byste si ji zasloužili, ale proto, že o ni rodiče žádali.‘ No a tak podle toho taky ta návštěva vypadala. Mamička s kmotřenkú...

„Kvůli rozšlehaným šlapkám na nohou mě nechali vyšetřovatelé pár dní v klidu, protože jsem nemohl chodit. Pak pro mě přišli a nastal další výslech. Ovšem ten už vypadal jinak, to už nebylo jen bití. Zase mě táhli v železech po Hradišti do té hrozné vyšetřovací místnosti. V kriminále se mluvilo o tom, že se při vyšetřování používá elektrika, něco naprosto nelidského. Já jsem při vyšetřování pořád zapíral, což se jim nelíbilo, a tak mi...

"Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při dalším výslechu, při kterém zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který byl po Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel, a říká mně: ‚ Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ‚Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto...

„My jsme jako rodina dostali telegram 22. (května) večer asi v sedm hodin, že otec měl poslední přání rozloučit se s rodinou. Vzhledem k tomu, že v padesátém roce ve vsi žádné auto nebylo, bylo to brzy po válce, muselo se rychle do Rokycan a tam shánět taxíka, který by nás dovezl do Prahy. Jely jsme tam děti a maminka a stavěly jsme se pro strýce – faráře, který sloužil na Žižkově u svaté Anny, a jeli jsme všichni společně na Pankrác. Dostali jsme se...

„Domluvili jsme se, že řekneme jednomu tomu bachaři, že si svlečeme blůzu a usušíme to, jestli by nám dovolil tam rozdělat z rozbitejch prken oheň. On se chvíli rozmýšlel a pak řiká: ‚Ale dlouho ne.‘ No tak my jsme ty prkna krumpáčema rozštípali, podařilo se nám to rozdělat a byli jsme jako první. Mysleli jsme si, že jestli se tam začnou tlačit další, že by nás vyhnal. Tak jo. A ono se zrovna začínalo šeřit. Svlíkli jsme kazajky, co jsme měli, a...

„Já jsem také seděla dost dlouho v samovazbě na té Pankráci. Pak když mne dali do cely, tak jsem byla úplně blažená, šťastná. Ta samovazba, to je něco hrozného. Já nevím proč, ale já jsem měla každou chvíli zvláštní tresty ve vazbě. Něco ze mne je dráždilo. Pak mi někdo řekl, že dovedu mít výsměšný pohled. I když nic neřeknu, tak v tom momentě se zračí to, co si myslím, a na to byli oni choulostivý. Já jsem měla v té vazbě vždycky potíže...

„V Leopoldově jsem byl na světnici s Gustavem Husákem. Tož na něho mám takovú vzpomínku. On dělal takového čestného mukla. To peří, tam se těžko dělala ta norma. Přišlo se na to, že když chlapi nalijí kýbl vody do toho draného peří, tak ta norma bude aj překročená. A tento Gustav, ten nechtěl s nama dohromady, nechtěl ošidit ty zákazníky venku, tak poctivě dělal a nenechal si tam nalét tu vodu. To je fakt toto, to jsem viděl. A my jsme na to nedbali...

„Já jsem se potom dostal už do kontaktu s vojákama, který věděli, že suverénně chodím na tu čáru. Byla dohodnutá skupina, že budu nabírat postupně šest lidí. Pod Hartmanicema jsem nabíral poslední dvojici. Šli se mnou už z Českých Budějovic vlakem do Horažďovic a pak do Sušice dva vojáci v civilu a jeden obchodník. Když jsem tu skupinu potom nabral, to už se dost na jihovýchod od Železné Rudy střílelo. Já jsem si teda naplánoval trasu, kde od vojáků...

„Zacházeli s námi jak kdy a já jsem taky nebyla žádný beránek. Já jsem dokázala toho, kdo si troufnul, i s těmi pouty mu rozbít ksicht a bylo mně to jedno v ten moment. Řekla jsem si, co se stalo, stalo se, a co se má stát, se stane. Já jsem byla z domova vychována tak, že nic na světě se neděje bez Boží vůle. To bylo takový, prostě když už jsem si myslela, že něco nevydržím, tak mám takový nesdělitelný zážitek, který prostě slyšíte uvnitř...

„To bylo na Borech. Tam když člověk přišel, tak se musel vysvléct úplně donaha. My jsem se svlékali na jedné straně, na druhé ležely hromádky trestanecké. No to bylo na prču. Krátké kalhoty, druzí měli dlouhé, kabáty... No ale oblékl jsem se do toho. Vedle mě stál můj komplic a říká: ‚To jsme přišli do pěkné prdele, co?!‘ Netušili jsme, že nás pozoruje bachař. Pak nás odvedli do cel, na samotky. Už to začalo. Přišel bachař, postavil se a...

„Tam jsem byl na samovazbě, tam byly ty... To byl kamrlík, tři krát dva a půl metru, tam prakticky nešel vzduch. Kdo otevřel dveře, tak se to trošku zavětralo, jináč tam byl strašná zima. Vim, že to bylo ty první tři týdny, že než jsem si zvyknul, že to bylo tvrdý. Ráno v sedm... v šest jsme se probudili, od sedmi jsem šel na výslech, do dvanácti hodin, na hodinu na celu a pak znova… A tak to šlo 5 měsíců. Opakovaně, znova. Chtěli mě přesvědčit, že...

„Když mě soudili, vím jenom, že se mě ptali, co já jsem jim říkala. Co mně kladli za vinu. Že jsem byla člen nějakýho protistátního sdružení a takovýhle řeči. A já jsem říkala: ,Když se pomodlím otčenáš, přijď království tvé... tak to je taky protistátní činnost, jo?´ A oni, že jo! Tak patnáct měsíců jsem dostala za to. Protože jsem, no, já nevím. Že jsem byla představená támhle a že jsem opisovala a rozmnožovala Modlitbu o sílu. Protože...

„Tak nás zavezli do Domečku na Hradčanech, tam jsme spali na zemi celou noc. Stráže tam byly asi čtyři, jak jsme se pohli, bylo zle, na záchod horko těžko a druhý den nás vezli k výslechu a už to začalo: ,Pojď sem, pojď sem! Cos to říkal, že bude fajn, že s váma půjdu?‘ A už jsem jich dostával pendrečiskem, už jsem jich dostával. No tož vybúchal se a pak nás hned odvezli z toho Domečku na Pankrác. Tam jsem byl tři měsíce do 15. června 1949, kdy byl...

„V Uherském Hradišti nás předali a tam začalo peklo, protože hradišťský kriminál byl v roce 1948, 1949 přeplněný. Tam jsem strávil i Vánoce a propustili nás až téměř za čtyři měsíce, na přímluvu mého otce. Ten za mě orodoval u komunistů, přestože mu zabavili živnost a dělali příkoří. On se ale s kunovskýma komunistama znal. Soud jsme měli až po odpykání toho trestu. Celý Štědrý den mně dělal výslech na StB v Uherském Hradišti učeň...

„Přitom nás zavřeli čtyři a za pár dní ještě další tři z Polánek. To byli lidi, který já jsem nikdy neznal. A udělali s námi soud na Pankráci. Prostě soud udělali, aniž bych je znal, ty lidi. No, kdybych měl vypravovat, jak vypadala vyšetřovací vazba, tak to už je vzpomínka trošku smutná, tady. Tam... jak člověk trpěl, co s ním dělali... já tam byl sedm měsíců. Nedostal jsem se absolutně ven... samozřejmě ten hlad a všechno to bití do spod noh a...

"Měli jsme tak nějak termín odchodu k Vánocům, tak já jsem začala shánět Borise Kovaříčka. Věděla jsem, kde bydlí, tak jsem tam šla, ale on už byl před Vánocemi 1948 zatčen. Mluvila jsem s rodiči, kteří byli vyplašení, a zdálo se mi, že je to hodně vážné. Na stole jsem viděla seznam všech nás lidí, což mně připadalo neprofesionální, přestože jsme neměli nikdo žádné takovéto zkušenosti. Boris byl zatčen, tak jsem si netroufala jít sama jen tak...

„Já jsem zapomněl na to, že do čela našeho monstrprocesu byl postaven páter a rektor piaristické koleje v Litomyšli Stříteský. To vlastně dokazovalo, jaký byl účel našeho monstrprocesu - že v pozadí stojí Vatikán. Autobusy byli na proces sváženi studenti z celého kraje, aby viděli, jak dopadnou, kdyby dělali něco podobného jako my. Abyste si učinili představu o atmosféře, tak to bylo hrozné. Lidová prokurátorka Ivanová, která práva vystudovala za rok...

„Za mřížemi jsem se setkal i s faráři z jiných církví, těch ovšem bylo jenom několik, neboť tyto církve se zdaleka nezdály režimu tolik nebezpečné, nehledě na to, že byly mnohem méně početné. Takže jsem se setkal s pár duchovními československé církve, evangelických církví, svědků Jehovových a taky s adventisty. Ty vztahy mezi námi byly ovšem výborné, to jsme skutečně byli bratři. Takže i s těmito, kteří byli nekatolíci, to nebylo...

„(Jak vypadaly vaše výslechy?) První výslech byl v červnu. Pak se nic nedělo až do 21. března. Mě chytli, když jsem jel na trénink do basketbalového mužstva, hráli jsme jako dorost, měli jsme v Litomyšli dobrý basketbal. Byli v Morašicích, já jsem už byl pryč, jel jsem do Tržku k vlaku. A tam, kde vlak stojí na zastávce přes silnici, přijelo auto – číslo P 55 554. To jsem věděl, že je estébácký auto a že by se mě to mohlo týkat. Vlak se rozjel přes...