Deník Ivana Šperlinga z let 1948 - 1949. Dosud nepublikovaný deník z nelehkého období naší historie - DÍL III. 24/05/10 | 0 komentářů

Druhá část nalezeného deníku mladého gymnazisty, budoucího pražského kunsthistorika, Ivana Šperlinga žijícího v letech 1930 – 1987 pokračuje 1. května roku 1949. Autor deníku pod jednotlivými daty zachycuje tehdejší významné politické a osobní události, vlastní dojmy a úvahy nad vývojem československé společnosti. Deník je doslovně přepsán a některé z politických událostí jsou pod odkazy provázány s dobovými články z Rudého Práva.

Příběh hledání deníku, životopis autora, první díl deníku
Druhý díl deníku Ivana Šperlinga

Ivan Šperling: Deník čís. 21 (I.V. 1949 - 12.VI. 1949)

1.V. 1949

Prvního mája. Hoši našeho ústavu dnes odjíždí na stromky, takže nemuseli jíti na průvod. My, kteří zůstáváme tady jsme jíti museli. Šli jsme společně s Polívkovým ústavem. Včele šli vlajky, pak profesorské sbory posléze Polívkovo gymnasium a my. Bylo nás hrstka. Mezi námi vzadu šel Kresta. Dělaly se různé vtipy, poznámky, takže jsme ani nevěděli, že se vyzvihuje vlajka, projev nebyl slyšeti vůbec. Čekali jsme již od ½ 8 na průvod, dostali se na Envelopu, kde byli zmíněné projevy a pak se šlo průvodem k památníku Rudé armády. Bylo zajímavé pozorovati okolí průvodu. Na některých místech ulic stály velké shluky lidí, avšak naproti tomu zas byly velké kusy prázných míst. Diváky podél průvodu tvořily většinou žáci měšťanských škol a škol obecných, kteří neměli sice jíti do průvodu, ale musí státi podél ulic. Velice pěkný útvar utvořila jakási dívčí škola na schodech ke chrámu Pany Marie sněžné. Dívky měly totiž vzadu na hlavách připiaty velké křidýlka – mašle buď červené, neb bílé neb modré. Byly pak seřazeny tak, že tvořily vlajku. Na jedné straně, směrem k nádraží, dívky s bílými stuhami, na pravo, k městu dívky s červenými stuhami, nahoře na nejvyšších stupních dívky s modrými stuhami. Tyto tvořily pak úplný klín do dívek, jež měly předcházející barvy. Zajimavé bylo také to, že v určitých vzdálenostech od sebe stáli chlapi neb ženské se zápisníky a stále cosi zapisovali. Co zapisovali a proč zapisovali? Tolik korespondentů přece nemůže míti Olomoucký okres či kraj. Zajímavé bylo také to, že jsem neslyšel volati hesla, jež byla vytištěna v novinách a jež se měla vyvolávati. Při cestě nazpět jsem si všiml alegorických vozů. Byly pěkně vyzdobeny. Když jsem předcházel chrám Pany Marie Sněžné, spatřil jsem mezi děvčaty také příbuznou Prokše. Usmála se spatřivše mne a já už mazal dále..

2.V. 1949

Pilně píši deník. Však mám také prázdno a mnoho jsem „zažil“. Ráno jsem vstal trochu později, umyl se, oblekl, našel si dotazníky, které mi dala v sobotu Hanačka, abych je zanesl na plánovací úřad dnes ráno a pak se šel hlásit do ředitelny. Ostatní, kteří nejedou, prý asi již odejdou, takže budu moci jíti domů. Z domu jsem vyšel za 10 minut 8. Rozhlížím se a spatřím hezkou dívku, jdoucí do školy. Všímal jsem si jí již dříve několikrát. Chodí do školy asi ze sl. Hoegrovou z prvního poschodí. Je asi tak vysoká jako, no tak do půl mé hlavy. V obličeji hezká tmavohnědých vlasů, nosí vždy stuhu. Vyšla z protější ulice a přechází na druhou stranu. Já taktéž. Setkali jsme se na rohu ulice. Já ihned začal „Slečno, prosím, omluvte mne, že vás obtěžuji, chtěl bych si s vámi promluvit; mohla byste odpoledne přijíti?“

„Ne!“ zní resolutní odpověď. Rozcházíme se. Ona jde svým směrem, já také. Ohlížím se. Ona na druhém chodníku, já také, ona stojí obrácená ke mně, snad jde, ohlíží se také jakási žena. Volala mne snad? Začal jsem o tom přemýšleti, uvažovati všelijaké kombinace, Permutace: Mohla by to říci ve škole třídnímu a on telefonoval do všech škol a až já přijdu do boudy, bude vše hotovo, nebo to řekne rodičům a bude to ještě horší. Zatím však uběhla cesta na kraj, po dlouhém vyptávání jsem vše vyřídil, vrátil se na školu, kde ovšem nic nebylo, zapsali mne, šel jsem pomáhat ve sklepě.

Odpoledne bylo u nás jako na pražském mostě: Dědeček, Olik, jeden sedlák a 2x Blažkovi. Večer budou asi u nás spat. Přemýšlím, jakou jsem udělal dopoledne blbost s tou dívkou. Škoda že si ji nedovedu namalovat. Vidím, jak mi škodí, že nemám malířské nadání. Platí zde první věta z Babičky Boženy Němcové.²

4.V. 1949

Vezmu to popořádku. Včera ráno jsme dělali nejprve ve škole. Přehazovali jsme uhlí, pak ale zvonili z KNV, abychom tam přišli. Šlo nás tam 6, dvě děvčata (Eva Kolísková, druhá je z kvarty, velmi nehezká) a 4 kluci. Děvčata s Kocvidličkou psaly, my zařazovali spisy. Dávali jsme lejstra do obálek jednotlivých učitelů. Dnes jsme byli opět na kraji. Já byl posléze přidělen k děvčatům, lepil jsem známky na dopisy, pak vsouval různé oběžníky.

Dostal jsem dopis od Oty Vichovýho. Poslal mi fotku Drahušky Durmanové.

8.V.1949

Jak to ubíhá. Dnes je už poslední den „prázdnin“. Pracovali jsme sice v KNV, ale co to bylo? Žádná odpovědnost, žádná těžkost, žádné svědomí, jestli jsem to udělal dobře. Od 1, pak odpoledne neměl nic se připravovat na zítřek. Odpoledne jsem mohl prostě dělat, co chtěl. Mohl jen chodit ven atd.

Dnes ráno, vlastně začnu od včerejška. Před nedávnem jsem spatřil plakáty, které vyhlašovaly, že se dnes pořádají koňské dostihy. S otcem jsme se dohodli, že na ně půjdem. Sháněl jsem lístky. Nikde, kde by se dalo předpokládat, že se dostanou, jsem je nedostal, až v Tepu. No a včera jsem se rozhodl jít zjistit, kde vůbec Lasce, kde se pořádaly závody jsou.

Nejprve jsem šel k Horčičkovi zanést sešity, které mi dala minulý týden Emilie. Pak jsem šel na dráhu, abych odtud jel elektrikou k Edisonu, odkud prý jsou dostihové dráhy 5 minut. Na nádraží jsem potkal dívku z pondělka ještě s jednou kamarádkou. Šly do Hodolan. Několikrát se za mnou ohlédla. Nechal jsem si už u nádraží vysvětlit, kudy se na Lasce dostanu a po dlouhých útrapách jsem se tam dostal. Chvíli jsem tam postál a pak šel domů novou cestou kolem „Hradiska. Trvala mi dvacet minut.

Dnes jsme šli na závody. Byly velice hezké. Je až překvapením pozoruješ-li krásné výbojné koně, kterak běží stále snažíce se dobýti prvého místa, úžasné. Co bych líčil? Koně byli velice hezcí atd.
Zas znovu do práce. Od zítřka.

13.V. 1949

Ubíhá to. Stále je mnoho práce. Příští týden bude ukončen samaritánský kurs zvaný ve škole „porodnický kurs pro diplomované porodní dědky“. V neděli tady byla krajská konference KSČ, tak je toho stále plné noviny. Také stále je slyšet o IX. KSČ, o plnění plánů, výrobě. Nic jiného člověka nesmí zajímat. Byl jsem vyvolán z fysiky. Uměl jsem dosti, mohlo to být však lepší. No, však uvidíme. Jenom jedno mne štve. Hned v pondělí po brigadě mne vyvolal Jiroušek. Že prý jsem nebyl sčítat stromky, tak prý ať počítám geometrii. Já příklady neměl, co byly za domácí cvičení, nemohl je opsat, poněvadž tomu nikdo nerozumněl. Vydržel jsem u tabule ½ vyučovací hodiny, pak jsem letěl. Nevěděl jsem totiž vůbec, co počítám.

V neděli je STM (soutěž tvořivosti mládeže) z našeho ústavu tam má jít 12 lidí a dělat 12 hodin. V neděli a ještě 12 hodin. To je víc, než když dělají dělníci!! Radost ze života! Náhodou nejdu. Mohu jet v neděli do Přerova, ale nechce se mi. Jo, abych nezapomněl. Včera byla zrušena Berlínská blokáda. USA, Francie a ostatní státy se dohodly. SSSR hlásá, že ustoupil západ a západ hlásá pravý opak. Já jsem toho názoru, že ústupky byly na obou stranách. Západ dal podnět k tomu, aby se smluvili, Východ opět zruší blokádu před schůzkou zahraničních ministrů, což původně nechtěl. Žádný nechce válku, válka je však nutná, poněvadž tyto dvě strany se nikdy neshodnou!!

15.V. 1949

Opět neděle pryč. Včera jsem se skoro celé odpoledne učil. Pouze ve 2 hodiny jsem šel koupit pro mamu konvalinky a sám si šel koupit lístky. Šel jsem s květinami, potkal jsem značku 2-5-49. Měla plný ruce květin. I zeptal jsem se: Kdes to (dostala) koupila. Nic. Opět jsem měl výčitky a strach. Marta dnes odjela se spolužáky do Macochy. Vstávala v 5 a já se ihned začal učit. Byl jsem hotov v 11 hod. Měl jsem radost. Po obědě však bohužel přišel Daňa, tak jsem měl zkažené odpoledne do ½ 4. Kino se mi velmi líbilo.

17.V. 1949

Ubíhá to. Už je opět úterý. Ve škole se to žene. Dnes jsme dostali se naučit 3 básničky. 1 do francouzštiny a dvě do češtiny, příští pondělí píšeme českou konu, v úterý francouzskou. Abych nezapomněl. V neděli večer na mne přišla taková divná nálada. Byla totiž zmínka o smrti a tu mne náhle napadlo co se stane se mnou po smrti? Popadl mne takový děsivý strach. Jak to bude, až budu umírat, jaké budu mít pocity? Jakési neznámo, prázdno, něco, nevíš kam jdeš, co tě čeká. A takový strach, není vyhnutí, musíme tam každý. Škoda, že mne to přepadlo tak večer. Jinak bych o tom napsal něco více. Je ne suis content. ³Je voudrais une jeune fille, avec qui je pourais aller, et cetera. Je connais deux filles, mais avec 25-49… Včera přišla opět do školy Hanáková (profesorka). Byla na školení a teď vykládá své rozumy. Podle nového učení marxistického se teda budeme muset asi úplně naučit novému dějepisu. Všechny revoluce až do roku 1917 byly buržoazně měšťácké, nevyjímaje roku 1848. Husitská revoluce byla taktéž revolucí buržoazní, ačkoliv zde byly již prvky sociální. Nebojovalo se zde pro náboženství, nýbrž pro hospodářská práva. Vůbec všechny reformy jsou zapříčiněny hospodářským děním. Tak například zrušení roboty Josefem II. bylo zapříčiněno hospodářskými věcmi, osvícenství, t.j. teprve druhořadá věc. Další zajímavé: Dva chlapci z našeho ústavu byli vysláni krajským vedením SČM na týden do Losic, kde se dělníci školí na universitu. Zde si studenti tykají s profesorem, při vyvolávání se nevstává (když to naši kluci udělali, dostali vynadáno, že jsou to maloměšťácké způsoby), neklepe se, když se vchází do tříd. Studenti kritizují vyučování profesorů a který neobstojí, no s tím už je amen. Vše se musí aplikovat na historický materialismus. Zkoušeni jsou ti dělníci 1 za 2 měsíce testy. Z češtiny se píše 1x za měsíc komposice (sloh), velmi často diktáty. V normálních hodinách se učí pouze gramatice, literatura se vůbec neučí, není z ní nikdo zkoušen (přednáší se toliko na literárních večerech a učí se ji, kdo chce). Musím však již končit.

28.V. 1949

Čas ubíhá jako voda. Psali jsme francouzskou konu. Stržil jsem na ni 3. Zaplať pánbůh. Z češtiny to však bylo zlé. Psali jsme konu. Já psal B téma (měli jsme je za domácí úlohu) a Horčička mně vynadal, že to není na septimána, jakoby to psal nějaký chlap v hospodě atd. Dělal mi kázání dosti dlouho. Mám na ní 4. Dnes zas jsem utržil trest z franiny, poněvadž jsem řekl špatný tvar. Příští měsíc pojedeme do Prahy. Cesta nás bude státi při 75% slevě 130 Kčs, byt a stravování (lístky odevzdat) 65 Kčs. Budeme tam 2 dni. Učení zas přibývá. No zaplať pánbůh, že za chvíli bude konec roku.

U nás je těď velký…, KSČ má 9. sjezd. Jsou u nás dokonce zahraniční delegáti!!! Podle novin a řečí se dozvíš, že tento sjezd je více než parlament, neboť tento určuje politiku několika dalších celého státu (KSČ je největší strana). Prakticky řečeno: parlament nemusí existovat, KSČ se usnese jednou co se bude dělat no a pak stačí, aby to úřady dělaly. Nač platit 300 přezbytečných lidí, kteří tam ve sněmovně zbůhdarma sedí a hlasují o tom, co již dávno se stalo zákonem.

5.VI. 1949

Ráno jsem viděl sloužit mši arcibiskupa. Celkem bylo 11 kněží, z toho 3 biskupové. Zdá se mi to dosti velká nádhera. Odpoledne jsme byli na dostizích. Chtěli jsme vsaditi při prvním dostihu, rozmysleli jsme si to. Kůň, na kterého jsme chtěli vsaditi, vyhrál. Zmámeni tímto úspěchem, vsadili jsme při druhém dostihu a projeli jsme. Kůň, na kterého jsme vsázeli, prohrál. Dostihy se nám zvláště mně velmi líbily.

10.VI. 1949

Opravovali jsme latinskou konu, kterou jsme psali ve středu 8.VI. Dostal jsem na ni dobře s malým d, horší trojku. Psali jsme také dnes test z politiky, bylo 10 otázek: 1, Kterou knihu jsi četl, 2, které noviny a časopisy pravidelně čteš, 3, který článek se ti nejlépe líbil, 4, která přednáška se ti v poslední době líbila, 5, vady našeho školství, 6, vady našeho hospodářského a politického života, 7, nejdůležitější usnesení IX. sjezdu KSČ, 8, jak se stavíte k emancipačnímu hnutí (ženskému hnutí), 9, jak prospěji nejlépe socialistickému státu, 10, jak prospěji ke zdaru 5letce. Napsal jsem to velmi blbě.

Včera jsme dělali zkoušku ze samaritánského kursu. Nejprve nás zkoušela sestra. Já šel jako 4 dobrovolník. Dostal jsem tyto otázky: 1, Jak pomoci postiženému úžehem, 2, Příprava utopeného k umělému dýchání, 3, obvázat loket. Dobře to dopadlo.

O něco později přišel doktor a zas to začlo. Šel jsem jako 4. 1, Krev 2, Nervstvo. Byl jsem brzy hotov (asi ve 4 hodiny). Asi v ½ 5 přišel generál. Do ¾ 6 byly zkoušky a pak promluvil generál a posléze jsme vykonali slib a dostali vysvědčení.