František Kolečkář (1932)

„Já jsem měl zdravé ruce, dělal jsem kus pěkné práce, tak nebudu žádat tatu, aby mně dal na jídlo pro děcka.“

Výslechy na hradišťské StB

„V Uherském Hradišti nás předali a tam začalo peklo, protože hradišťský kriminál byl v roce 1948, 1949 přeplněný. Tam jsem strávil i Vánoce a propustili nás až téměř za čtyři měsíce, na přímluvu mého otce. Ten za mě orodoval u komunistů, přestože mu zabavili živnost a dělali příkoří. On se ale s kunovskýma komunistama znal. Soud jsme měli až po odpykání toho trestu. Celý Štědrý den mně dělal výslech na StB v Uherském Hradišti učeň slavného Grebeníčka. Lidi ještě nosili poslední stromečky, jak jsem se díval z okna. V mé peněžence našel za podšívkou na toaletním papíře moták, který jsem převážel z Českých Budějovic od jedných chlapců, které chytli Rusové se zbraní v ruce. Dostal jsem za to dvě facky, že mně krev vystříkla. Pendrek měl na stole a začal do mě u výslechu bušit. No a to bylo špatné, protože jsem nemohl dlouho odolávat. Vyptával se na blbosti, hlavně aby co nejvíc lidí pozavírali. Něco jsem tam řekl, co jsem neměl, protože už jsem nevěděl, co mluvím. I kdyby byl člověk sebetvrdší, nenechá se umlátit. Když si předseda soudu přečetl protokol, který já jsem musel podepsat, zeptal se mě: ,Kdo vás vyslýchal?‘ Já jsem věděl, že se jmenuje Obšnajdr. Já jsem mu řekl předem, ať to nebere za bernou minci, protože jsem to podepsal už téměř v bezvědomí, nevěděl, co podepisuju. Proto se ptal, kdo mě vyslýchá. Povídám: ,Je tam podepsaný.‘ Když si to přečetli, jenom zvedl celý senát v talárech obočí a přestali mě trápit blbýma otázkama. On už měl jméno dalšího trýznitele. Tak nás odsoudili na to, co jsme si odseděli, ale museli jsme každý zaplatit tisíc korun pokuty za to, co jsme v tom kriminále snědli. Tehdy to bylo moc peněz. Byl konec března 1949, když nás pustili. Z kriminálu jsem šel rovnou do učňovské školy, abych se mohl doučit. No ale šťastně to dopadlo, protože už mně celkem dali pokoj. Až na to, že už jsem neměl možnost se doučit. Okamžitě mě vyhodili a do pracovní knížky mně napsali – doly, hutě nebo těžký průmysl. Už jsem měl poznámku na život. Tak jsem zvolil těžký průmysl. V MEZu ve Vsetíně jsem v kotelně házel uhlí. Po měsíci jsem utekl a řekl, že to uhlí můžu házet i v Kunovicích v cihelně.“

Životopis

• narozen 6. listopadu 1932 v Kunovicích na Uherskohradišťsku
• v necelých 17 letech se poprvé pokusil s kamarádem o útěk za hranice
• v Rakousku přemluveni komunistickým špionem k návratu do Československa
• zatčeni v ruské zóně ve Vídni, kde strávili deset dní v ruském vězení
• čtyři měsíce vězněn v uherskohradišťském kriminálu
• dvacet šest měsíců u Pomocných technických praporů, prošel čtyřmi pracovními tábory
• po vojně dostal místo v LETu Kunovice, kde pracoval až do příchodu vojsk Varšavské smlouvy
• v roce 1969 se s manželkou a třemi malými dětmi rozhodl utéct do zahraničí, politický azyl našel ve Spojených státech amerických
• v 90. letech se vrátil s manželkou zpět do rodné vlasti
• byl perzekvovaný komunisty, v jednom z jeho domů dodnes žije estébák

Materiály jsou převzaté z portálu www.pametnaroda.cz a veškerá práva k užívání těchto materiálů vycházejí z práv konkrétních projektů na tomto portále. Více se dočtete v profilu pamětníka zde.